Tenerife

7. - 17. leden 2017

Té noci jsem spal na zapadlé pláži ostrova. Z nočního klidu mě probudil divoký východ Slunce. Všude kolem fučí vítr, že se sotva držím na nohách, říkám si zda dnešního dne vůbec oblohu spatřím... Polykajíc písek se vydávám krůček po krůčku vzhůru s vědomím... S vědomím krásy proměny, která probíhá bez ustání v každém okamžiku...

Je tomu jen pár dní co jsme oslavili příchod nové roku

Venku je arktická zima, je ještě tma, kráčím tichým městem. Mám trochu smíšené pocity, vyrážím nalehko jenom s malým batohem. Nevešel se mi do něj ani spacák, ten musel zůstat doma. Ale co, jedu v oblečení do -15°C a tam bude tak okolo +20°C, to je pohoda… Jak se později ukázalo, vše bylo trochu jinak.

V Berlíně potkávám Kláru, rodačku z Brna. Byla to vtipná scénka, přistoupila ke mně a anglicky se ptá kudy se dostane na letiště. Trochu jsem byl zmaten, a nepodařilo se mi přepnout do anglického jazyka, a tak česky povídám: „Super, tak to můžeme hledat spolu.“ :-D Společnými silami jsme koupili lístek na vlak a vyrazili na letiště. Čekali jsme dlouho, náš let měl asi 2h zpoždění. A tak jsem aspoň měli čas pokecat :-)

Klára se vrací na závěrečné zkoušky na lesnické škole. Ani nevím, jak to zvládla, ale věřím, že skvěle. Za tmy dosedáme, fouká silný vítr, přistání je celkem tvrdé. Klára vyráží na sever ostrova a na mě už čeká Jaromír, se kterým pokračuji na jih ostrova.

Kamenný plácek mezi kaktusy se stal na pár dní mým domovem

Ještě než jsme vyrazili do „Jeskyně“, dali jsme si pizzu. Jeskyně místní přezdívají místu, kde má Jaromír postavený stan. Cesta tam vede přes lávová pole a mezi pichlavými, „jauvais“, kaktusy. Kousek od jeho stanu byl hezký plácek, tam jsem rozložil svůj bivak a pozoroval hvězdnou oblohu. Chvíli mi trvalo, než jsem našel Polárku. Je o hodně níže nad obzorem než u nás, skoro není vidět. I měsíc se po obloze pohybuje jinak než jsem zvyklý. Na hvězdné mapě dohledávám Sírius, který září asi nejvíce ze všech hvězd. Konečně usínám, ale ne na dlouho, vítr v noci změnil směr a já musel svůj bivak přesunout za velký kámen, aby mě to neodfouklo až do moře.

Pozoruji východ slunce, a jak slunko osvětluje okolní krajinu, zjišťuji, kde jsem to vlastně spal. Vydal jsem se dolů k moři a cestou snídal lahodné plody ostnaté opuncie. Nějaký ten trn zapíchnutý do prstu za tu pochoutku stojí :-) Vítr je stále silný, a tak sedím na břehu a pozoruji vlny, jak se tříští o okolní lávová skaliska. Přemýšlím, co v následujících dnech podniknu.

Kráska z Argentiny

Vracím se do městečka za Jaromírem. Setkáváme se s Gisela ([žizel] dívkou z Argentiny). Gisela se na mě podívá a povídá, asi jsem vypadal dost bídně, „jestli chceš, můžeš se u mě osprchovat a přespat“. Jaromír to ohodnotil slovy: „dyť ho znáš ani ne pár minut?“ ... „já tu nabídku nedostal za celé ty roky, co tě znám“. Gisela se strašně smála a povídá: „On narozdíl od tebe vypadá sympaticky“. Sprchu jsem s radostí přijal, ale hned potom jsem zmizel spát do naší Jeskyně pod hvězdné nebe.

Na noční obloze pozoruji nádhernou kostalaci Marsu, Neptunu a Venuše v souhvězdí Vodnáře. Noc je klidná, bujarý vítr předchozích dní ustal. Ráno pozoruji malé vlaštovky, jak mi přelétají nad hlavou a žbrblají. Zahleděl jsem se do dálky až na vrchol El Teide (3 718 m n. m.) a došel k závěru, že je čas, pár dní pobýt na jiném místě.

Na cestu je potřeba trochu příprav, nabíjím všechny baterie. Trvá to snad věčnost, zřejmě velké podpětí v síti. A tak sedím a popíjím výborný puer, který mi nalévá usměvavá Alísa ze St. Petersburg.

Baterie hlásí nabito, tak mohu vyrazit

V tom největším horku vyrážím hledat autobus, což se neukázalo jako nejlepší nápad, můj nos září krásnou červenou barvou. Třikrát jsem špatně odbočil a vždy skončil ve slepé ulici, která končila skalnatými útesy a nezbylo mi než se vrátit. Když jsem konečně našel zastávku, autobus právě přijížděl, povídám „Los Gigantes“, chlapík trochu zaváhal, ale lístek mi prodal.

Stojím vysoko nad přístavem a pozoruji zapadající slunko. Přistoupí ke mně starší pán a dá se do řeči, opodál stojí jeho rodina, jsou z Chile. Snažím se jim říci odkud jsem, říkám „Czech Republic“, netuší. Tak říkám „Czechoslovakia“ a hned věděli, chlapík mě objal a s úsměvem povídá „Čago, Čago“. Jeho mladší dcera vypadá mimo a tak jsem dodal „Center Europe“, zdálo se, že už aspoň tuší. Vydávám se hledat nocleh.

Dnešní noc byla krátká. Dny jsou suché a větrné a tak nosím s sebou přes 5 l vody na den, karimatka proto zůstává v Jeskyni. Asi po třech hodinách spánku se budím s rukou otlačenou od kamení, na kterém jsem spal. Další pokus o spánek už se nezdařil, Měsíc jdoucí do úplňku zářil krajinou jako ve dne. Vyrážím tedy dál, Měsíc mi svítí na cestu. Procházím stezkou v roklinách mezi banánovými plantážemi. Nad ránem přícházím do osady Tamaimo. Toulám se spící ulicí, když tu na mě někdo křičí „Coffee!!“. Chlapík zrovna otevíral svoji kavárnu (jsou 4h ráno) a zval mě dál. Tohle ani ve snu nevymyslíš. Káva dobrá a kroasant ještě lepší, bohužel jsme moc nepokecali on uměl pouze španělsky.

Dvě hodiny jsem čekal na první autobus, a studoval jejich jízdní řády, v principu fungují takto: Najdi nejbližší zastávku a čekej dokud něco nepojede. Těsně před rozbřeskem vystupuji v Santiago del Teide a doplňuji zásoby. Pozorujíc východ slunce, nad lehce zasněženou sopkou El Teide, vyrážím směrem do údolí Masca.

Z té nádhery se mi ještě teď klepou kolena

Přehoupnu se přes horizont a koukám směrem k moři (sedlo Degollada de Cherfe 1 050 m n. m.). Stále vzpomínám na pohled, který se přede mnou otevřel. Obrovské útesy trčící do moře a vdáli v mracích vykukující ostrovy země. Celé to vypadá jako z nějakého fantasy příběhu.

Sestupuji po silnici dolů k soutěsce. Slunko je již vysoko a je parný den. Holandský pár zastavil, aby udělat několik fotek okolní krajiny. Ani jsem nedomyslel jak moc dobře jsem udělal, když jsem je požádal o svezení dolů ke vstupu do údolí. Sestup starou pirátskou stezkou byl opravdu velmi náročný.

Stezka se neustále klikatila sem a tam, zdála se být nekonečná. Konečně se otevřela poslední zatáčka a já došel až na pláž s černým pískem. Zbytek dne jsem strávil koupáním v moři a nohy měl po většinu času zahrabány v lávovém písku, což vedlo k jejich rychlé regeneraci. Trochu neuváženě jsem odmítl poslední loď a rozhodl se ještě před setměním vystoupat stezkou zpět nahoru.

Než mi došlo, že je nejvyšší čas vyrazit, zůstal jsem na pláži poslední. Nasadil jsem ostré tempo a vyrazil stezkou nahoru. Došel jsem až k místu, kde místní strážce (kočka) hlídal odpadlíky. Bylo mi jasné, že dál jít nemám, ta zpráva zněla jasně. A tak jsem se otočil a šel zpět na pláž, měl jsem co dělat, abych se ze soutěsky vymotal, setmělo se rychle. Když mi pak v klidu na pláži došly všechny souvislosti, děkuji strážci, že mě ohlídal.

Jako trosečník netrpělivě vyhlížím loď

Noc to byla opravdu dlouhá, měsíc opět svítil, od moře šel chlad a tvrdá kamenná podlaha neslibovala kvalitní spánek. Ráno jsem netrpělivě vyhlížel příjezd první lodi. Kapitán naštěstí pochopil moje gesto, počkal a svezl mě do přístavu. Jízda to byla divoká, malý člun skákal po vlnách, musel jsem se hodně držet, abych zůstal na lodi. Vydal jsem se zpět do Jeskyně.

V noci mě vzbudil příchod Jaromíra a jeho tří rusky mluvících kamarádek. Ideální čas na pozorování měsíce, který byl v úplňku a putoval kolmo nad našimi hlavami. Cvaknul jsem pár fotek, zaplul do stanu a šel spát. Ano, do stanu. Jaromír, během doby co jsem byl pryč, pořídil nový stan a ten starý, kuchyň, propůjčil mě. Super, to se bude regenerovat. Ráno je pod mrakem, ideální den pro odpočinek. Navečer jsem se vydal do Garu. Měl jsem možnost zůčastnit se Tibetské praxe související s probíhajícím úplňkem, byla to velmi zajímavá a příjemná zkušenost.

Borovice vysoko v horách

Jimi je botanik z Polska, vyprávěl nám o borovicích, které rostou v pásu mraků. A jak procházejí oblaka skrze jehlice, kondenzují na nich kapky vody a ty stékají dolů do kořenového systému, kde vytváří přirozený rezervoár pitné vody. Původní obyvatelé toho využívali. V současné době se voda kupuje, ostatní je užitková. Nahoře v horách jsem viděl obrovské nádrže na dešťovou vodu a systém zavlažovacích trubek, které vedou snad ke každé rostlině.

Jdu spát, ráno bych chtěl vyrazit na sopku. Ale nevypadá to příliš nadějně, nahoře jsou mraky a skoro jako by tam probíhala sněhová vánice. Zvedá se opět silný vítr. Je ráno, rozepnu stan a nevidím skoro na krok, všude létá písečný prach. Intuice mi velí sbalit se a vyrazit, že prý z výšky na to bude lepší výhled. Tak jsem sbalil věci na cestu a vyrazil nakoupit zásoby. Jdu kolem zastávky a právě přijíždí autobus. Otázka dne: Jít si koupit zásoby a doufat, že dřív než za 2h pojede další autobus a nebo rychle nasednout a jet…

Za chvíli už stoupám nad písečné mraky a vidím krásné azuro, stále doufám, že zásoby pořeším ještě někde po cestě. Autobus stoupá stále vzhůru, samá zatáčka, a po chvíli už jenom měsíční krajina s pyšnící se sopkou.

Dal jsem si načas, ale nakonec vyrážím k vrcholu

Chodím dole pod nástupem sem a tam asi hodinu. Promýšlím všechny proměnné a čekám až mě hora vyzve a dá mi povolení vstoupit a v pořádku se vrátit.

...nemám spacák ani baterku, navíc je pátek 13., mám jen balíček rozinek a chlebových krekrů, které se nedají vůbec jíst, aspoň, že vody mám dostatek...

Vyrážím k vrcholu, stezka N°23 - Los Regatones Negros hlásí: Aktuální pozice 2 185 m n. m., cíl 3 070 m n. m. dosažitelný za 4h, obtížnost Extreme. Cesta je to příjemná, jde se po ní hezky, daří se mi držet tempo psané na ukazateli. Jak se blížím hranici 3 000 m n. m. musím již více dodýchávat a začínám pociťovat mrazivý vítr. Cestou potkávám několik lidí, kteří sestupují dolů a všichni mě varují, že na úpatí sopky je led.

Barva slunce se zbarvila zapadající oranžovou barvou. Rozhodl jsem se, že dál nahoru pokračovat už nebudu. Za tím velkým kamenem bude ideální místo pro bivak. Nandal jsem na sebe všechno oblečení, nafouknul karimatku a připravil se na spánek. Jak šlo slunko níže, zvedal se vítr a byla čím dál větší kosa. Došlo mi, že to bude dlouhá mrazivá noc. „Co sakra budu dělat 12 h po tmě tady nahoře?!?!“ vykřikl jsem. Dlouho jsem neváhal a rozhodl se pro rychlý sestup. Sbalil jsem se rychle. Nebyl čas pro váhání, do úplné tmy zbývalo něco málo okolo 2h.

Nejrychlejší stezka dolů vedla na jih (N°9 a pak odpočit na N°28), přes další sopečné krátery (Pico Viejo 3 134 m n. m. a El Calderón). Nasadil jsem ostré tempo, tělo plné adrenalinu jelo jako hodinky. V dáli jsem viděl stezku, po které by se dalo jít i po tmě. Když jsem šel po úpatí černé popelné sopky, která vypadala, jako že bouchla zrovna včera, utrhl se se mnou kus skalního bloku a táhnul mě s sebou. Už to vypadalo, že hodím slušnou tlamu, když vtom, ani nevím jak, se moje tělo vymrštilo do vzduchu a já stál o metr vedle a koukal se, jak se kolem mě sype hornina dolů. Ufff, není čas otálet a tak valím dolů. Na pevnou cestu jsem vkročil právě v moment, kdy slunce uložilo poslední paprsky ke spánku.

Jsem sice z nejhoršího venku, ale do bezpečného rána je ještě daleko

Měsíc vyšel brzy a tak mi svítil na cestu. Pláň to nebyla dlouhá, ale cesta se po ní kroutila jako had. Když jsem konečně došel na silnici, říkal jsem si, že je čas jít spát. Ale mé tělo bylo asi příliš vyčerpané a zima příliš veliká. Klepal jsem se zimou a tělo mé nepříjemně chladlo, nezbylo než pokračovat v cestě přes celou noc.

Procházím mohutnými piniovými lesy a sbírám obrovské šišky. Se svítáním přicházím do starobylého města Vilaflor (1 305 m n. m.). Doplňuji zásoby a vydávám se hledat autobusovou zastávku. „Hej, jsi Čech?“, křičí někdo, nebo už mám halucinace? Nee, to dva kluci z Plzně tu byli na pár dní zalozit na skalách. Super, bydleli kousek ve squotu ještě se dvěma Španěly. Dozvídám se, že mají půjčené auto, a že se chystají do údolí Masca. Výměnou za informace jsem se s nimi svezl.

Loučím se s nimi a vyrážím na západní část ostrova. Přejedu kopec a jako bych se ocitl na jiném ostrově. Z vyprahlé pouště jsem přejel do kraje, kde je všechno zelené a krásně kvete. I architektura a struktura osídlení je rázem jiná. Jedu se podívat na El Drago, strom který dle všeho zažil éru dinosaurů. Koukám na jeho zvláštní poselství a po chvíli pozoruji, že usínám. Těch 30 h beze spánku a 40 km v nohách s více jak kilometrovým převýšením na mě nějak dolehlo. Z posledního jsem dorazil na autobus a vydal se na cestu zpátky do Jeskyně. Padám na zem a usínám.

Poslední den jsem strávil zevlováním na hypízácké pláži. Užívám si koupání v moři a skákání do vln.